Z chaosu a závislostí do Života (Ifča)

Vyrůstala jsem v rodině, kde se o Bohu nemluvilo. Když ale párkrát došlo na téma “Bůh”, tak moje mamka říkala: “nemůžu říct, že Bůh není”, ale taky neříkala, že Bůh je.

Pamatuji se na babičku, která sedávala v neděli po obědě na gauči v kuchyni a pro sebe si odříkávala nějaké věty, v ruce držela růženec a nechtěla, abych jí rušila. Taky si pamatuji, jak chodila v neděli do kostela. Ale nikdy mi o Bohu neřekla (nebo si to aspoň napamatuji). Kvůli téhle babičce jsem byla já, moje sestra a všichni ostatní bratránci a sestřenice “pokřtěni” jako děti v katolickém kostele. Tenhle obřad si nepamatuji a nebýt fotek, tak nevím, že se něco takového událo.

Moje mamka i taťka ve mně odmala podporovali touhu po vzdělání a motivovali mě k tomu, abych se učila. Říkali mi: “jestli se nebudeš učit, budeš utírat kravám nosy” a další podobné věty. Takže já jsem měla pocit, že vzdělání je to, co mi zajistí dobrý život. Takže jsem studovala. Na státní střední školu jsem se nedostala, ale rodiče mi řekli, že mi zaplatí školu soukromou. Jezdila jsem 4 roky z Prachatic do Strakonic, kde jsem patřila mezi premianty třídy, protože jsem si uvědomovala kolik škola stojí a taky jsem měla pocit, že moji rodiče mají radost z toho, když se učím a mám výsledky. Byla jsem z toho všeho učení a cestování hodně vyčerpaná, denně jsem dojížděla (cca 2 hodiny jízdy v autobuse denně), ráno jsem vstávala po 5 hodině, vracela jsem se domů kolem 16 hodiny odpoledne. Pak jsem zasedala k učení cca do 20 hodin večer. Často jsem měla angíny a opary.

Odreagovávala jsem se každý pátek na diskotéce, kde jsme se s kamarádkami pokaždé opily tak, že jsem téměř bez výjimky každou sobotu ráno a někdy ještě v pátek v noci zvracela. V té době jsem taky hodně střídala kluky. Ne, že bych neměla stálejšího partnera, chodila jsem s klukama v intervalu od 1 do 3 let, ale to pro mě nebylo překážkou pro “románek” na páteční noc.

Přemýšlela jsem nad tím, proč jsem se takhle chovala a došla jsem k závěru, že jsem si chtěla dokazovat, že mám nad chlapama navrch, že je dokážu “sbalit”, když si umanu a téměř bez výjimky se mi to povedlo. Byla jsem zabředlá v neviditelné válce “muži vs. ženy”. Byla to pro mě taková hra na posilování svého ega. Taky jsem byla vždycky hodně posilněná alkoholem, takže zábrany šly stranou.

V pondělí ráno cestou do školy jsme se s holkama bavily o páteční diskotéce, kdo koho sbalil, kdo co vyvedl a zjišťovaly jsme, co všechno si kvůli opilosti nepamatujeme. Přes týden jsem se vždycky hrozně styděla, když jsem potkávala kluky z pátečních diskoték, červenala jsem se, ale každý pátek jsem dělala to samé. Nedokázala jsem to zastavit.

Ještě v průběhu střední školy jsem se začala kamarádit s lidmi z Prachatic, kteří patřili mezi tzv. vývrhele. Byli to prachatičtí pankáči. Mě se na nich líbila bezprostřednost jejich chování, to že pohrdali systémem, odlišovali se od okolí a hlavně to nebyli tzv. „šampóni“, kteří se mi hnusili. Skoro všichni z nich fetovali – marihuana byla běžná, skoro všichni fetovali pervitin, někteří heroin. Víc a víc jsem přicházela do jejich vlivu, začali první kontakty s jinýma drogama než alkohol – marihuana, hašiš.

Dostudovala jsem a po maturitě jsem chtěla jít studovat vysokou školu. Dělala jsem zkoušky na několik škol, ale na žádou jsem se nedostala. Z vysoké školy v Jindřichově Hradci mi přišla nabídka, že můžu nastoupit do “nultého” ročníku, který je za úplatu, ale že mě tam připraví na přijímací zkoušky tak, abych se příští rok do školy dostala.

Rodiče se rozhodli, že mi zaplatí ještě i tento nultý ročník. Začala jsem dojíždět do Jindřichova Hradce. Než jsem tam začala jezdit, pamatuji si na jeden zážitek – pocit, že ke mně někdo mluví. Stála jsem kolem poledne venku pod stromy (břízy) uprostřed sídliště a venčila jsem našeho psa a najednou jsem měla v hlavě myšlenku nebo spíš větu: “Stůj, stojíš na okraji propasti. Když uděláš ještě krok, spadneš tam a už se odtud nevyhraběš.” Věděla jsem, čeho se tyhle věty týkají. Bylo to varování k mému životu v komunitě feťáků.

Tím, že jsem začala jezdit do Jindřichova Hradce a přes týden tam bydlela, se moje vazby na staré kamarády – feťáky zpřetrhaly (většina z nich skončila ve vězení nebo v léčebnách než jsem dostudovala).

Život na VŠE v JH byl taky o alkoholu, marihuaně a jiných drogách (LSD, lysohlávky). Potkala jsem tam kluka, který je nyní mým manželem, Michala. Začali jsme spolu chodit, krátce nato spolu bydlet a nakonec jsme se vzali (v r. 2008).

Po VŠ jsem odešla za prací do Českých Budějovic, a rok nato jsme se, tenkrát ještě s přítelem, do ČB přestěhovali. Asi 2 roky jsme bydleli v ČB v pronajatém bytě. Dům byl v centru města, kde dole na dveřích byla satanistická hvězda, soused pod námi v noci chodil hledat poklady, scházeli se u něj doma satanisti. Tenkrát nám tyhle věci nevadily, protože jsem jim nerozumněli.

Já se v té době stala workoholikem, běžně jsem pracovala 10 a více hodin denně, víkendy byly téměř vždy pracovní. Michal pracoval z domova - vyráběl webové stránky. Oba jsme jsme denně kouřili marihuanu.

Ve firmě, ve které jsem pracovala, jsem potkala kamaráku Lucku. Byly jsme si blízké, seděly jsme spolu v kanceláři a poslouchaly jsme podobnou hudbu. V době, kdy jsem zvažovala změnu zaměstnání, jsem se dozvěděla, že Lucka je věřící. Řekla mi to o ní jiná kamarádka z firmy. Byla jsem z toho v šoku. Nechápala jsem, jak může Lucka věřit v Boha. Taková hloupost! Musím se jí na to zeptat. Hned druhý den jsem se jí na to zeptala a to byl počátek našich rozhovorů na “duchovní téma”.

Když tak nad tím přemýšlím, tak to byly moje první vážné rozhovory o Bohu, které jsem kdy vedla. Ptala jsem se Lucky na církev, proč je tady tolik církví, proč papež jezdí se zlatejma tkaničkama v teniskách a proč jsou znásilňovaný děti a proč je na světě tolik zla, když je teda ten její Bůh a podobné otázky. Lucka mi vytrvale odpovídala a i když jsem s ní nesouhlasila, naše rozhovory se pokaždé k Bohu stočily.

Jednou, krátce před mým odchodem z firmy, mi Lucka na schodech před kanceláří podala ušmudlanou pozvánku na akci, kterou měla pořádat církev, kam Lucka chodila. Měly to být nějaké Alfa kurzy. Pozvánka mluvila o tom, že je to 10 setkání na předem dané téma (např. co je to křesťanství, co je to bible, co je to modlitba, kdo to je Ježíš Kristus apod.). Slíbila jsem Lucce, že tam přijdu, hlavně proto, že jsem jí nechtěla odmítnout.

Když si to teď tak rekapituluji, tak musím říct, že se ve mně probudila taky stará touha po vzdělání. Název “kurzy” mi nepřišel nikterak náboženský a když jsem nad tím přemýšlela, tak mi došlo, že o křesťanství vlastně nic nevím, protože doma mi o tom nikdy nikdo nevyprávěl.

Když jsem přišla na první hodinu kurzu, byla jsem v úžasu. Církev byla v normální budově, místnosti byly pěkně zařízené, žádný zatuchlý smrad a chlad, který jsem znala z kostelů. Lidé, kteří se tam pohybovali, vypadali taky úplně normálně.

Dostali jsem na úvod výbornou večeři, všichni byli sympatičtí, usměvaví, nikdo mi nenutil nějaké náboženské moralizování. První dojem, z mojí první návštěvy v církvi, byl dobrý.

Po večeři byla naplánovaná projekce s videem, po videu jsme se rozděli na menší skupinky, ve kterých se debatovalo na promítnuté video. Debaty mě bavily, protože jsem měla prostor obhajovat svůj názor.

Přemýšlela jsem o videích i v jiné dny, ne jenom při setkáních na kurzech. Pamatuji si na dvě události, které se mi v tomto období “studia” udály. První událost byla, že jsem šla doma otočit list v nástěnném kalendáři a když jsem ho otočila, tak na něm byl namalovaný obraz od Egona Schieleho, který se jmenoval Prorok. Překvapilo mě, že je tam obraz s náboženskou tématikou a zasmála jsem se tomu. Pomyslela jsem si, že to jsou ale pěkné náhodičky.

Druhá událost se mi stala v práci, když jsem seděla u notebooku a třídila resp. uklízela jsem si soubory do jednotlivých adresářů. Chtěla jsem si vytvořit adresář “bůh”, abych si do něj mohla ukládat soubory boží tématikou. Když jsem tenhle adresář vytvořila, koukla jsem, co jsem napsala a uviděla jsem, že adresář se jmenuje “BŮH” a je mezi všemi adrešáři úplně první v pořadí. Adresář s názvem „BŮH“ na mě zářil z obrazovky. Pomyslela jsem si, že jsem si musela omylem zapnout capslock, protože kapitálky nepoužívám často. Ale zdálo se mi podivné.

V jedné lekci Kurzu Alfa vyzýval mluvčí videa (Nicky Gumbel), abychom přijali Pána Ježíše do svého života. Řekl tam krátkou modlitbu a kdo chtěl, tak jí mohl v duchu opakovat. Já jsem si uvědomila, že moje dosavadní odmítání křesťanství bylo založené na předsudcích a mých vlastních neznalostech. Musela jsem si přiznat, že jsem odsuzovala něco, o čem jsem vůbec nic nevěděla. Nechala jsem zformulovat svůj názor na křesťanství médii.

Rozhodla jsem se, že tuhle modlitbu řeknu, protože nemůžu říct, že Bůh není. Pomyslela jsem si, že kdyby Bůh náhodou byl, tak si tím neuškodím, právě naopak, udělám jenom dobře. Takže jsem tu modlitbu řekla. Bezprostředně potom se ale nic zvláštního nestalo.

Já jsem si ale všimla v mém životě jedné věci. Nastala změna. Nevěděla jsem, co to je za změnu, ale věděla jsem, že nastala. Největší důkaz mojí změny byl asi tento:

Viděla jsem u nás před barákem sousedku z protějšího činžáku – starou paní – která se snažila odstranit led z chodníku lopatou. Vraceli jsem se zrovna s přítelem z nákupu a už jsem byla v průjezdu v našem baráku, když jsem Michalovi řekla, že jí tam nemůžu nechat, aby to dělala sama a šla jsem jí pomoct. Jenže na tohle se nemohl dívat Michal a vzal lopatu a led z chodníku odsekal.

Něco se ve mně změnilo, přestala jsem být lhostejná ke svému okolí. Byla jsem jiná, nová. Poznala jsem, že Bůh mě změnil zevnitř a ten proces pokračuje, dál mě mění. Odstraňoval postupně a opatrně z mého života nánosy – postupně mě zbavil touhy po chlastu a víkendových “mozek vymývajících pártís”, sebral z mého života marihuanu a další drogy, vzal z mého života nevěru, žárlivost, vztek, zlobu, závistivost, pomlouvačnost, lži, kradení.

Když se dívám na svůj život zpátky, tak vidím, jak se o mě Bůh staral. Dal nám nové bydlení – slunný byt vedle církevní mateřské školky s výhledem do zahrad. Dal nám touhu, abychom se s manželem vzali a nežili spolu “na hromádce”. Dal mi možnost vydělat nárazovně a rychle peníze, abychom měli na svatbu. Požehnal všemu dění kolem svatby. Dal nám zdravé, krásné a šikovné dítě. A je toho mnohem víc, za co jsme Bohu vděční.

Můj příběh není nikterak dramatický, ale vím, že Bůh je, protože se s ním osobně znám. Vím, že mě změnil a že můj život má smysl. Nejsem náhoda, která se vyvinula z opice. Jsem Bohem stvořená bytost k tomu, abych mohla mít s Bohem vztah, Bůh má plán pro můj život a vím, že je to dobrý plán. Jasně, že problémy přicházejí, ale já mám toho nelepšího rádce a pomocníka – Ducha Svatého – samotného Boha, který žije ve mně.